Zažili jste někdy moment, kdy vás ve vypjaté chvíli v cizím jazyce zradila slova? Nejste v tom sami – a není to vaše chyba.

Letošní léto jsem se po delší době vrátila do své milované Anglie. Opět jsem navštívila přátele, se kterými udržuji kontakt už spoustu let, a náš vztah je pro mě důležitý. Mít konečně možnost s nimi strávit celé dny cestováním a večery dlouhým povídáním o všem, na co v textovkách a krátkých hlasovkách není čas…

Znáte to – když se s někým po letech konečně setkáte, nevíte, co probrat dřív. A všechno je tak důležité.
Jenže právě v těchto momentech zjistíme, že i přes naše zkušenosti s jazykem a úroveň znalostí je komunikace najednou větší dřina, než bychom čekali.

Začíná to poslechem – tedy nasloucháním druhým

Posloucháte s plnou pozorností, nechcete, aby vám unikl význam ani toho nejmenšího detailu. Jste zvědaví, nadšení, všechno je pro vás tolik zajímavé.

Do hry ale vstupuje několik „záludností“ – dialekt a přízvuk, rychlost, s jakou dotyčný hovoří, prostředí a ruchy v něm.

Náročné jsou i situace, kdy mluví více lidí zároveň. Nevíte, na koho se soustředit dřív. Například sedíte v indické restauraci (pro Anglii tak typické🙂), všichni konverzují najednou, jak už to u dobrého jídla a vína bývá. Atmosféra je krásně uvolněná, ale o to víc chaotická. Posloucháte bedlivě, aby vám nic neuniklo, a najednou zjišťujete, že se to vůbec nepodobá vašemu tréninku poslechu s podcasty, videi nebo seriály.

Náš mozek má omezenou kapacitu pro zpracování informací. Když posloucháme, přemýšlíme a formulujeme odpověď současně, únava rychle narůstá – zvlášť u dlouhých konverzací.

Pak nastává ta pravá dřina – mluvení

Kdysi jsem někde narazila na tuto velmi pravdivou větu:

Speaking is the most emotionally loaded skill in language learning.

Mluvení je v učení jazyka dovednost s největší emoční zátěží.

Často se mě jako lektorky ptáte, jestli i já se někdy cítím v angličtině nejistě nebo bojuji s podobnými překážkami jako vy. Ano, a je to naprosto normální. Během letošní dovolené v Anglii jsem si to uvědomila dvojnásob.

Zažila jsem situace, kdy mi na mém vyjádření opravdu hodně záleželo. Chtěla jsem se vyjádřit naprosto přesně – výstižnou formulací, bezchybnou výslovností i intonací. Pro lektorku angličtiny asi nic těžkého, co myslíte?

Pod vlivem silných emocí – třeba při loučení – jsem toho najednou nebyla schopná tak, jak bych chtěla a potřebovala. Nastoupila nejistota, hledání vhodných slov a frází, chyby, které běžně nedělám a slyším je už ve chvíli, kdy je vyslovím, nebo si je bohužel uvědomím až pozdě… a přidá se pocit frustrace ze sebe samotné. Ano, i já to znám!

Co s tím?

Přílišná sebekritika, tlak na lepší výkon ani únik ze situace – nic z toho nefunguje. Stačí si uvědomit, že je to normální. Přijmout to, ale nevzdávat se. Nejsme dokonalí, jsme jen lidé. A mnohdy komunikace „beze slov“ – oční kontakt, úsměv, objetí – znamená v tu chvíli mnohem víc. Když emoční tlak ustoupí, je čas se nadechnout-vydechnout a zkusit to znovu, o něco lépe. V tu chvíli vám může pomoci i otevřené přiznání, že jste nervózní nebo příliš unavení.

Přijměte fakt, že mluvení je nejtěžší dovednost v cizím jazyce. Působí na nás emoce, stres i únava. Velký vliv má i to, jak sami sebe v dané situaci vnímáme (jsem lektor, vedu tým, prezentuji firmu, nadřízený na mě spoléhá, mám certifikát úrovně C1… – nemůžu si přece dovolit dělat chyby). Sebekritika zpomaluje reakci, zvyšuje stres a snižuje plynulost. Tlak na výkon paralyzuje.

Moje vlastní zkušenosti

• Únava z celodenního naslouchání několika lidem najednou ovlivňuje kvalitu mého mluveného projevu – i výslovnosti a intonace.
• Známá slova mi občas v tu chvíli prostě „vypadnou z hlavy“ a musím volit jednodušší vyjádření.
• Složitější životní témata, která s dobrými přáteli také chcete probrat (politika, dopady Brexitu, nemoci, krize) jsou náročná i v mateřském jazyce, natož v cizím.
• Nejtěžší pro přesné vyjádření jsou emočně vypjaté chvíle – přivítání, loučení, delší poděkování, situace, kdy chcete udělat dobrý první dojem. Často toho chceme říct tolik… a emoce jdou zkrátka napřed.

Při silných emocích, jako je nervozita, smutek, ale i radost, se mozek soustředí na zvládnutí vypjaté situace a zbývá mu méně kapacity na jazykové plánování. Výsledkem je pomalejší nebo méně přesný projev – a to platí i v mateřském jazyce. Znáte ten pocit, když si až po emočně napjatém rozhovoru uvědomíte, co všechno jste chtěli říct a jak? V angličtině je to prostě stejné.

Co tedy pomáhá?

• Sebepřijetí – berte to jako fakt, že chyby a zaváhání jsou normální součástí komunikace. Netlačte na sebe, dejte si čas.
• Trénink – pravidelný kontakt s náročnými situacemi v jazyce snižuje emoční stres. Aktivně se vystavujte různým situacím, jděte jim naproti a nevyhýbejte se jim. Začněte v klidnějším prostředí, třeba na dovolené, kde o nic nejde. Jedině praxí získáte větší a větší sebejistotu. Neznámých situací bude ubývat.
• Odpočinek – při únavě si dejte pauzu, aby měl mozek prostor „dobít baterky“. Vnímejte své limity a respektujte je. Každý jsme jiní – jinou míru únavy bude cítit společenský extrovert a jinou citlivý introvert.
• Podpora – obklopte se lidmi, kteří jsou trpěliví, nesoudí, umí vás podpořit a povzbudit
• Sebereflexe – snažte se z těchto situací poučit a zhodnotit si, kde jsou vaše slabší stránky, na kterých chcete dál zapracovat.

I já jsem si našla své slabší stránky – a vím, na čem chci znova zapracovat. Jinak by to přece byla pěkná nuda, ustrnout na místě, no ne? 🙂

A co vy? Došla vám v angličtině někdy slova právě ve chvíli, kdy na nich nejvíce záleželo? Podělte se se mnou o své zkušenosti – co vám pomohlo a co byste dnes udělali jinak.