Zažila jsem je taky
Bylo mi sotva 20, když jsem se rozhodla odjet do Velké Británie. Poprvé sama do neznáma, vybavená jen tehdejší “školní angličtinou”. Tušíte správně, že s převážně pasivní znalostí jazyka a nulovým povědomím o tom, že existuje i něco jako “mluvená angličtina”, to byla docela tvrdá srážka s realitou.
V rodině, kde jsem žila, byli skvělí a podporující, ale mluvili rychle. Tedy alespoň mně to tak připadalo. Nebyla jsem vůbec zvyklá na autentickou angličtinu. Během studií jsem měla štěstí na skvělého učitele angličtiny, jenže tehdejší styl výuky s mluvenou angličtinou vůbec nepracoval. K dispozici byly pouze zastaralé učebnice s cvičeními a simulované poslechy. Byla to doba bez internetu a sociálních sítí. Ze začátku jsem tedy jen sotva vnímala to nejdůležitější, a to i přes veškeré úsilí, které jsem tomu věnovala. Byl to pro mě doslova šok, že nestíhám vnímat, spoustě věcem nerozumím a ztrácím se v nich. Tím se ještě posilovalo moje počáteční nesebevědomí začít více komunikovat. Většina mých frází naučených z hodin ve škole nefungovala nebo je nebylo kde použít. Zjistila jsem, že vlastně veškerá moje znalost je převážně jen pasivní.
Pasivní angličtina není taková dřina
Velkým štěstím pro mě bylo, že chlapeček, o kterého jsem se do Británie přijela starat, měl tenkrát jen 7 měsíců!
Těšila jsem se do školy, do kurzu na přípravu ke Cambridgské zkoušce. Ve třídě jsem byla jediná Češka. Přesně tak, jak jsem si to tajně přála. Můj záměr pobytu byl jasný – obklopovat se jazykem a čerpat z něj co nejvíce.
Kurz býval dvě odpoledne týdně. Jedno odpoledne bylo určené výuce s učebními materiály – nácvik pasivních dovedností. Můj ráj na zemi! Hezky schovaná s hlavou mezi stránkami jsem poctivě a sebevědomě vyplňovala jedno gramatické cvičení za druhým, což mi stejně jako ve škole doma šlo dobře. Také znáte ten pocit, že na papíře či v učebnici vám angličtina jde líp? Druhé odpoledne ale bylo konverzační. A tam mě čekal můj další velký šok.
Opatrně jsem vyčkávala, AŽ se naučím mluvit bez chyb a plynuleji!
Všichni ti Italové, Španělé (a ostatní z mého kurzu) zvládali konverzaci přirozeně. Přízvuk, intonace a občas i slovní zásoba jim sice často vázly, ale mluvili plynule a chybami se příliš netrápili. Konverzaci si užívali. Zatímco já jsem marně hledala přirozené fráze, moje konverzace byla nesebejistá a takříkajíc na bodu mrazu. Raději jsem ostatní poslouchala, než se snažila zapojit do hovoru. Moje tehdejší školní nastavení založené na pasivní znalosti a přeceňování chyb mě tehdy totálně potopilo nejen v hostitelské rodině, ale i ve škole.
Tudy cesta nevede
V rodině jsem prvních pár týdnů vítala chvíle o samotě s batoletem, které vynikalo v neverbální, pro mě bezpečné konverzaci.
V rozhovorech jsem byla málo aktivní, vyhýbala se jim co to jen šlo. I tam jsem více poslouchala a sledovala, než se vyjadřovala.
O spoustu věcí jsem si neřekla, hodně jsem toho raději neřešila, jen abych nemusela tolik mluvit! …… Než se to naučím líp.
A tak jsem raději trávila několik dlouhých večerů zavřená ve svém pokoji, vypisováním nových slovíček a frází z titulků britských seriálů.
Zkrátka “pozorováním mluvené angličtiny” ve víře, že takto se posunu dál.
Bez mluvení se mluvit nenaučíte
Naštěstí v prostředí cizí země velmi rychle pochopíte, že tudy cesta nepovede. Pokud tedy čistě náhodou nejste plachý introvert či netrpíte sociální fóbií. Musela jsem tedy i já vylézt z komfortní zóny své pohodlné bubliny a začít interagovat. Postarat se o sebe, přátelit se, prožít a užít si všeho, co se nabízí….. zkrátka žít mluveným jazykem naplno. A to vyžaduje aktivní přístup!
Pobyt v Británii jsem si tak konečně začala skutečně užívat! Nejprve jsem se trénovala na chlapečkovi, který moje chyby vůbec neřešil, a byl tak skvělým parťákem. Britské animované pohádky pro děti byly také výborným prvním zdrojem frází ze života. Paradoxně praktičtějším než fráze z učebnic.
Začala jsem více komunikovat v prostředí své hostitelské rodiny, s lidmi v kurzu, v obchodech, při cestování…zkrátka všude. Měla jsem také štěstí na parťáka ke konverzaci, který mi každý čtvrtek ukazoval kouzlo anglických hospůdek, klubů a všemožných tajů života Angličanů.
Každou chybu, kterou jsem kdy tenkrát udělala, pokud si jí ovšem někdo všiml, si doteď pamatuju. Protože většinou se u ní pořádně zasmějete, nebo jde o něco pro vás důležitého, co z paměti jen tak nevymažete. Nebo i o trapas, i to se stává. Ale s úsměvem a nadhledem se vždy vše vyřeší. A věřte nebo ne, podstatnou část vašich chyb vlastně nikdo ani nevnímá. Ten, ke komu a s kým mluvíte, se totiž jen snaží pochopit, co mu chcete sdělit, a co pro vás může udělat. Není to učitel u zkoušky, který si zapisuje vaše chyby. Je to člověk, který s vámi chce mluvit nebo s vámi trávit čas. V jiných situacích zase potřebujete něco pro sebe vyřídit. Ale vždy je důležitý jen výsledek – jestli záměr či cíl vaší konverzace byl splněn. Jazyk je pouze prostředkem ke komunikaci, a tu ovlivňuje ještě celá řada dalších faktorů.
Kromě získání pocitu nezávislosti a svobody být v tomto věku (někde úplně) mimo domov, kde si dokážu sama poradit, jsem se do Anglie navíc zamilovala. Do čeho přesně? Do anglického čaje s mlékem, který (jak Angličané sami rádi říkají) opravdu uměl vyléčit každou bolístku na duši, do ranního toustu s pomerančovou marmeládou, do nepopsatelné krásy pobřeží Cornwallu i oblasti kolem Oxfordu. Do jazyka, který mi už napořád přirostl k srdci.
A to nejcennější navíc? Zůstala mi pevná a trvalá životní přátelství. Tak pevná, že naše vazby se vyrovnají těm rodinným. Díky nim zůstávám s Anglií stále propojená. Můžu tak sdílet autenticitu z těchto vazeb i se svými klienty a zprostředkovat jim tak opravdovější obsah lekcí i konverzací.
Svým klientům často kladu na srdce: